Lekce 1 - Rozhodnutí

Je rozdíl mezi tím něco zkusit a skutečně se rozhodnout, že se uzdravíte. Musíte to vědět, splynout s tím a plně to přijmout. A právě na toto splynutí s rozhodnutím se dnes zaměříme.

Modul 1 obsah

Možná jste jedním z těch, kteří jsou přesvědčeni, že se rychle uzdraví. Jste plní nadšení a jdete po hlavě do akce. Je však také reálné, že o možnostech přírodní léčby více nebo méně v koutku duše pochybujete. Až příliš hluboko vám utkvěl verdikt „nevyléčitelná nemoc“. 

Ať už se v tuto chvíli cítíte jakkoliv, tento krok nepřeskakujte. Pokud stále pochybujete o sobě, léčbě, atd., tak tomuto kroku věnujte velkou pozornost. 

V případě, že jste ze skupiny lidí, kteří mají jasno a vědí, že se uzdraví, tento úkol si udělejte také. Ne vždy má totiž člověk dostatek energie a chuti pokračovat. A právě v těchto chvílích se budete potřebovat vrátit k tomu, co vás přimělo začít a co vám dodávalo energii. Také jsem to dělala a dodnes dělám, když se necítím na sto procent.

 

Víme o čem mluvíme. Naše cesta rozhodně nebyla hladká jako samet a v této lekci s Vámi budeme sdílet své pády i povstání. Chtěly bych vám ukázat, že ač je cesta trnitá, na jejím konci čeká nádherná odměna 🙂

Vězení z nemoci

Díváte se na naše videa, na naše články a možná si řeknete, jak je skvělé, že jsme se uzdravily. Že jsme pozitivní ženy se spoustou energie. Že to pro nás bylo jednoduché projít cestou k uzdravení a dosáhnout cílů, které jsme si stanovily. 

 

Vrátíme se teď s vámi do doby, kdy jsme se rozhodly že se uzdravíme. Necháme vás nahlédnout do hlavy člověka, který dnes srší šťěstím, ale rozhodně se tak necítil vždy.

Pro ilustraci s Vámi budeme sdílet pár našich lékařských zpráv 🙂 

Myslíte, že jsem se cítila skvěle, když jsem s tímto papírem opouštěla nemocnici na vysokých dávkách kortikoidů, které zabírali jen z části? V té době jsem ještě krvácela ze střeva a měla velké bolesti. Jen pohled na jídlo ve mě vyvolával neskutečný strach. 

Připadala jsem si jako pírko, které letělo vzduchem. Pírko, které mohlo smést i to nejjemnější zafoukání. Nebyla jsem sebevědomá ani plná energie. Jen jsem věděla, že budu v pořádku a toto se pro mě stalo zdrojem síly k žití a překonávání překážek, které se mi na cestě za uzdravením postavily do cesty.

Byla jsem tolik let uzavřená ve vězení z nemoci, že nebylo jednoduché otevřít dveře a sebevědomě odejít. Přestože každý z nás má tu moc vykročit na cestu za uzdravením kdykoliv si usmyslí. 

Více budeme o vězení z nemoci mluvit v komnatě mysli, tak se tam po dokončení tohoto úkolu určitě podívejte 🙂

Ty největší výzvy jsem však prožívala až doma

Tento obrázek možná znáte z mých materiálů. Vyfotili mě rodiče v nemocnici. Bylo to ten den, kdy za mnou přišla paní doktorka, která mi vyhrožovala vývodem a životem bez dětí. 

Chtělo se mi brečet, i když se na fotce usmívám. Bylo mi hrozně a cítila jsem, jak se má deprese dotýká napřímo i mého střevního zdraví. Pocit beznaděje, obrovská úzkost a smutek. 

V tom pytlíku, který visí po mém boku je výživa, ze které jsem pak měla bolestivý zánět žil. Na tváři se mi udělaly vředy a jizvy po nich zůstaly jako památka na toto období. 

Ty vředy na obličeji byly strašné. Plné hnisu a tekla z nich krev, když jsem se pokusila hnis lehce vymáčnkout. Připadala jsem si jako zrůda. Večer, když jsem se viděla v zrcadle, vždy jsem se rozplakala. Připadalo mi, že se celá rozpadám.

Rozhodla jsem se, že se uzdravím. Věděla jsem, že to dokážu. Ale rozhodně mi trvalo velmi dlouho dospět do stavu, kdy jsem si začala vážit sebe a svého těla. Bulimie a anorexie, které více než 10 let ovládali mou mysl, byly tehdy stále se mnou a kompletně jsem se těchto stínů zbavila až ve chvíli, kdy jsem poprvé držela Elenčinu malinkou ručičku.

Ale asi nejhorší chvíle jsem prožívala, když se mi při vysazování léků  vracely příznaky kolitidy. Krvácení, nevolnost, průjem a bolesti. Tak strašné bolesti, že jsem měla pocit, že mi někdo ve střevech rýpe špinavým klackem. 

 

Ležela jsem na zemi a hodiny brečela, že budu mít vývod. 

Krvácení a bolesti... ta největší motivace pokračovat!

Když jsem ležela na zemi a plakala, byly to ty nejhorší chvíle mého života. BUDEŠ MÍT VÝVOD, NEBUDEŠ MÍT DĚTI, UDĚLALA JSI CHYBU… toto mi znělo v uších a toto jsem si opakovala. Dostávala jsem se do hysterie. 

Na počátku jsem nebyla schopná vstát a sama pochopit, že to takto vůbec nemusí být. Naštěstí jsem po boku měla manžela, který tam byl vždy pro mě a s naprosto ledovým klidem a skálopevným přesvědčením se začal smát a ptal se mě, proč věřím těm kravinám. Trpělivě mi připomínal, že žádné onemocnění není neléčitelné a proč pláču, když to přece vím. 

 

Pomohl mi uvědomit si, že krvácení, bolest, deprese… to všechno jsou signály těla, které mě pouze motivují k tomu, abych pokračovala v přírodní léčbě. A tak jsem to udělala. 

Brzy po odchodu z nemocnice jsem odjela na Mauricius, abych se vdala.

Svatbu jsme plánovali, ale toto byla rychlo akce. Měli jsme se rádi, byli jsme zasnoubení a já potřebovala klid a pocit, že budu v pořádku. 

Chtěla jsem žít svůj sen a řekla jsem si, že mě nic nezastaví. 

Rodinu jsme plánovali hned po svatbě. To samozřejmě nebylo možné. Nebyla jsem na tom zdravotně ještě dobře a brala jsem spoustu léků. 

 

Ale na nádherné pláži obklopené čerstvým ovocem se mi mnohem lépe vysazovaly prášky a překonávaly chvíle, kdy se nemoc opět ozývala.

Ale dost už o mě! Pojďme se teď ponořit do hlouby Vašeho příběhu a najít opěrné body pro Vaše velké rozhodnutí.

Je hodně velký rozdíl mezi tím, když něco zkoušíte a tím, když víte, že to tak prostě bude. Určitě jste emoce, které provází zkoušení mnohokrát prožívali. Vpomeňte si třeba na školu. Ať už vysokou, nebo střední. Když jste skládali zkoušku, pokoušeli jste se uspět v nějakém předmětu, dovednosti. Někdy se to podařilo, jindy ne. 

 

Vybavte si, jak jste se cítili například před maturitou nebo před státnicemi. Ten červík nejistoty, že byste si vše potřebovali ještě jednou pročíst. Jak doufáte, že si nevytáhnete něco, co jste vůbec neviděli. Úzkost, strach ze selhání, pocit že to nezvládnete. 

Vezměte si teď papír a stopky a nastavte si na nich 5 minut

Celých 5 minut věnujte přemýšlení o tom, jak jste se cítili před náročnou životní zkouškou. A své myšlenky přeneste na papír! Nezapomínejte, když jsou věci černé na bílém, mnohem intenzivněji je prožíváte a hlavně si je lépe pamatujete!

 

Pište vše, co se Vám honí hlavou. 5 minut se zdá jako dlouhá doba a já po vás nechci, abyste popsali 3 papíry (ale samozřejmě můžete :-). Chci, abyste si zkoušku opět alespoň z části vědomě prožili.  

Prožili jste si zkoušení? Skvěle!

Teď si vezměte barevnou pastelku a zakroužkujte si si 3 hlavní pocity, které vám bránili v rozhodnutí, že zkoušku prostě složíte. Bez ohledu na to, kolik jste toho tehdy uměli.

 

Tyto 3 bloky si napište pod sebe a pojďte si udělat takovou malou analýzu vlastního podvědomí:

 

  • Co se ve vašem životě mohlo stát, že vás právě tento blok dělí od úspěchu? Protože dělí… bez ohledu na to, jestli jste u zkoušky uspěli či nikoliv. Lidé, kteří jsou si jistí, že zkoušku zvládnou, nejsou vždy ti, kteří se šprtali několik měsíců v kuse a znají všechny skripta zpaměti.
  • Proč si myslíte, že na výzvy reagujete tak, jak reagujete? Emoce a pocity jsou až následkem toho, jak si danou situaci vyhodnotíme v naší mysli. Toto vyhodnocení se zakládá na našich zkušenostech. Od narození až doposud. Vraťte se klidně až do dětství a zkuste zjistit, proč jste si na své životní cestě vytvořili bloky, které vám nedovolí splynout s rozhodnutím uspět.
  •  
  • Jak vaše prožívání ovlivňuje okolí? 
    Můžete se lidem ve svém okolí otevřít? Podpoří vás? A pokud ne, proč si to myslíte? Ovlivňuje vás, jak se na vás dívá zkoušející? Tím může být učitel, ale klidně taky doktor :-)- 
 

Zkouška jako strach z další zkoušky.

Já, když jsem si na začátku své cesty za uzdravením dělala podobné cvičení, uvědomila jsem si, že mým největším strachem z neúspěchu byl fakt, že budu muset zkoušku opakovat. 

Došlo mi, že mám do detailů naplánováno, jakým směrem se bude můj život ubírat a jakákoliv změna ve mě vyvolávala pocit ztráty kontroly a obrovský stres. 

 

Neudělaná zkouška, prodlužování školy, odklad dítěte, stárnutí… Zapomínala jsem žít svůj život vědomě každý den a brát jej jako cestu. Žila jsem od cíle k cíli bez toho, abych si užívala proces mezi nimi. 

Udělejte si vlastní pocitovou analýzu

Vy možná strach ze zkoušky prožíváte úplně jinak a je to v pořádku. Udělejte si vlastní pocitovou analýzu. Zamyslete se nad tím, proč jste se bojíte udělat rozhodnutí, že něco zvládnete. A když najdete možnou příčinu těchto bloků, tak se ihned zamyslete nad tím, co uděláte pro to, aby vám tento blok nebránil v léčbě. Protože přemýšlet o něčem je jedna věc a dělat něco je věc druhá.

Příklad:

 

Měl/a jsem strach z toho, co na neúspěch řeknou rodiče. Bylo to nejspíš proto, že na mě byly kladeny velké nároky, až jsem je na sebe začal/a klást také. Snažil/a jsem se být dokonalý/á student/ka a rodičům dokázat, že si zasloužím jejich obdiv a lásku. Dnes už vím, že jsem skvělý/á i bez pochvaly rodičů a ocením se sám/a. Udělám to tak, že si po úspěšně složené zkoušce zajdu do wellness.  

Já jsem kdysi v nemocnici začala meditovat a určitě mi to pomáhalo a budu to učit i vás. Navíc ale bude nutné naučit se aktivně pracovat s myslí a mít v ní svého spojence. Ne nepřítele, který vám bude říkat, že u vás přírodní léčba nefunguje, že vy se nikdy úplně neuzdravíte apod.

Zapisujte si všechny pocity a pravdy, které ve své mysly objevíte. A vždy, když budete cítit, že se vás pokouší zmocnit strach, vraťte se k vašim zápiskům. Vzpoměňte si, jak byste podobnou situaci řešili s chladnou hlavou. 

Nezapomínejte, že jediné, co můžete změnit, je způsob, jak na podněty budete reagovat. Pokud se například Váš partner vysmívá tomu, že se chcete léčit jídlem, budete měnit jeho názor jen těžko. Můžete ale změnit to, jak na jeho výsměch zareagujete. Stejně tak je to ve všech životních situacích. Hledejte odpovědi na otázky v sobě, ne v okolí, které pouze zrcadlí své vlastní prožitky.

 

Našim cílem nebude předstírat, že strachy a bloky neexistují. Že stres je něco špatného a nemá v životě „uzdraveného“ co dělat. Protože tak to není. Stres nikdy nezmizí, ale vy se s ním naučíte pracovat tak, aby se z vás stal tichý pozorovatel. Naučíte se uvědomit si, co vás stresuje, proč a jak s tím naložit dříve, než vaše tělo zachvátí úzkost, deprese a hysterie. 

Neexistují absolutní pravdy, nevytvářejte si z nich vězení.

Je nesmírně důležité, abyste splynuli se svým rozhodnutím uzdravit se. Chci abyste věděli, že se vám to podaří. 

Nestačí věřit, doufat, zkoušet. Musíte to vědět a vnímat to všemi svými smysly. 

Vizualizujte si věci a dotýkejte se jich. Vnímejte zvuky a hudbu, které budou umocňovat celý prožitek. Nasávejte vůně a chutě jídla, přírody, esenciálních olejů… 

Pokud do léčby zapojíte všech „6“ smyslů, bude vás to bavit a budete žít svůj záměr 🙂

 

PS: o šestém smyslu bude řeč v komnatě mysli.

Vezměte si teď pracovní listy a vypracujte si úkoly, které v nich najdete!

Nepodceňujte tuto část, i když se může zdát nepotřebná a banální. Také jsem mívala svůj deníček, do kterého jsem si psala své pocity a pevné body, které mi pomohly vstát z podlahy, když jsem ztrácela půdu pod nohama. 

 

Na začátku jsem ještě neuměla používat techniky, které se v průběhu kurzu budeme učit. Ale svému uzdravovacímu procesu jsem tehdy vytvořila pevné základy. Ty mě vždy podržely a ukázaly mi směr, když jsem lehce zabloudila v labyrintu medicíny 🙂 

Sem- odkaz na stažení pracovních listů!!!

Pokud chcete psát přímo v počítači, uložte si verzi „word„. Já ale doporučuji si vše tisknout, vzít propisku a psát rukou. Člověk si většinu nových informací a prožitků pamatuje jen pár vteřin. Psaním paměť a prožitek umocníte a také prodloužíte! Pokud chcete dokument vytisknout, stáhněte si verzi pdf.