Vězení z nemoci
V prvním úkolu jsme si povídali o tom, jak důležité je udělat rozhodnutí a ne jen něco zkoušet. V praktickém cvičení jste se pak zaměřili na identifikaci bloků, které vám brání velké rozhodnutí udělat. Položili jsme pevné základy, na kterých v následujících týdnech vystavíme léčbu.
Zde se ale zaměříme na další důležitou součást rozhodnutí. Nemoc může být i omluvou, jistotou, prostě parťákem, kterého nenávidíte, ale zároveň si spolu ve spoustě věcech rozumíte. Pojďme společně odhalit pozitiva, která vám přináší onemocnění a která vás oddělují od uzdravení.
Komnata 1
Co je to vězení z nemoci?
Něco, co je vlastní téměř každému člověku s vážným onemocněním. Často si to ani neuvědomuje. A až když se potom po letech dívá zpět, tak mu dojde, že to byl i jeho případ.
Já dříve vyloženě nesnášela lidi, kteří tvrdili, že si za chorobu můžu sama. Brala jsem si to osobně. A o to víc mě rozčilovalo, když šlo o někoho, kdo nikdy nebyl vážně nemocný.
Dnes si myslím, že měli ve své podstatě pravdu, jen to podávám trošku jinak. S velkým respektem a pokorou si troufám říci, že každý může průběh onemocnění ovlivnit a výrazně zlepšit svůj zdravotní stav.
A ti, kteří skutečně splynou s tím, že jsou zdraví, se vyléčí.
I já jsem dříve byla človekem, který se ve skrytu duše nechtěl vyléčit. Všem jsem tvrdila, že bych chtěla být zdravá a jak je to hrozné být nemocná. Viděla jsem sama sebe jako nemocného chudáka. A nejhorší na tom je, že jsem si neuvědomovala, že si nemoc držím po boku.
Nemoc mi pomáhala omluvit věci, které jsem nezvládala
Když mi něco nešlo, řekla jsem si, že jsem nemocná, a proto mi to nejde. Nechtěla jsem si přiznat, že prostě nemohu umět vše. Jako perfekcionistka jsem nesnesla představu, že bych v něčem nevynikala.
Když jsem se například zadýchala a nedokázala uběhnout několik kilometrů, brala jsem to jako strašlivou prohru. Ale naštěstí tu byla alergie. Kámoška, která vše vysvětlila.
Proč jsem si tehdy nedokázala říct, že to neuběhnu, protože teď nemám fyzičku, nevím. Dnes by mi to celé připadalo úsměvné a řekla bych si, že prostě nemůžu, protože netrénuju. Nevadilo by mi to. Dříve to však znamenalo stres, pocit prohry, výsměch a překvapení z mé neschopnosti ze strany rodičů.
Občas jsem zneužívala nemoc k tomu, aby mě lidé okolo litovali.
Například když jsme se pohádali s mým manželem. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil, a tak jsem si přivodila bolest břicha.
Chtěla jsem, aby to ukončilo hádku a já byla chudák, o kterého se manžel bude starat a ne mu nadávat. Jak patologické že?
Ale dělala jsem to i doma. Nechtělo se mi s rodiči na kola, protože jsem se bála, že budou zhrozeni z mé chabé fyzičky. Nebylo nic jednoduššího, než se vymluvit na nemoc. Nejen že nikdo nebyl překvapený, že nezvládnu ujet 80 km na kole. Ještě bylo v jejich obličejích patrné pochopení.
Když jdu ještě dále do dětství, nemoc vždy byla skvělý důvod, proč nejít do školy. Měla jsem kamarády, ale nechtělo se mi ráno vstávat a sedět celý den v lavici. Nebylo nic jednoduššího, než si vyvolat bolest břicha, která odpoledne odezněla a já mohla jít zase ven.
Až se mi to celé vymklo z rukou. Do dnes si vybavuji, jak jsem si naprosto vědomě už jako dítě byla schopna přivolat onemocnění a hlavně horečku.
V tom jsem byla mistr. Uměla jsem si pouze za pomocí mysli zvednout tělesnou teplotu. Úžasný trik, který se zároveň stal prokletím a který mě postupně uvěznil v nemoci, která se na spoustu let stala mým životním stylem.
A asi nejhorší způsob, jakým jsem nemoc zneužívala, bylo hubnutí.
Když se blížilo léto a plavková sezóna, vyloženě jsem si říkala, že bych mohla mít relaps (vzplanutí choroby). Věděla jsem, že pak nebudu moct jíst a zhubnu. Opravdu jsem to chtěla a dnes se za to až stydím.
Takovéto fotky jsem si pořizovala každý den, abych viděla, jak pěkně jde váha dolů. Na jednu stranu jsem brečela, když jsem viděla krev v záchodě. Ale na druhou stranu jsem toužila po tom ještě trochu zhodit a být „krásná“.
Když se pak hubenosti začalo děsit mé okolí, bylo velmi jednoduché hubnutí svalit na „mou nemoc“. Onemocnění jako takové samozřejmě skutečně stálo za snižováním váhy. Nikdo ale netušil, že jsem to vlastně chtěla.
Netušila jsem to ani já a trvalo mi spoustu let si toto přiznat.
Netýká se Vás něco takového?
Pravděpodobně vám to, co s vámi sdílím, připadá strašné a říkáte si, že toto není váš případ. Já určitě netvrdím, že je u vás psychická zátěž tak zásadní, jako byla u mě. Nicméně je důležité si uvědomit, že to co tu s vámi sdílím, jsem doposud nikomu takto otevřěně neřekla. NIKDY!
Také to nebylo něco, na co bych neustále myslela a hledala způsoby, jak nemoc zneužít k vlastnímu prospěchu. Bylo to spíš podvědomé jednání. Tak trochu jsem si to uvědomovala, ale sama sobě jsem říkala, že jsem opravdu nemocná a že se nevymlouvám.
Kdybyste se zeptali mých známých, kteří netuší, jaké problémy jsem měla, řekli by vám, že jsem pohodář, který se pořád usmívá. Holka, která se přátelí s každým a nezkazí žádnou srandu. Nikdo nikdy netušil, co jsem ve skutečnosti prožívala. Rodiče a mí blízcí kamarádi věděli o poruchách příjmu potravy a o ulcerózní kolitidě. Avšak dodnes neví o tom, jak vše bylo provázané a jak strašlivé myšlenky běhaly mou chorou myslí.
A co je nejhorší, nechtěla jsem si to tehdy přiznat ani já. Ty myšlenky byly součástí temného podvědomí, které občas vykouklo nad povrch. Já, zděšená, jsem se snažila předstírat, že podvědomí neexistuje a pokračovat v pohádce o nemocné chudince. Až o mnoho let později, ve chvílích, kdy byly vysloveny verdikty „bez dětí a s vývodem“, jsem se odhodlala vstoupit do těchto temných zákoutí mysli a začít s tím něco dělat.
A teď je řada na Vás!
Vězení z nemoci nemusí být synonymum pro stav, kdy vědomě chcete být nemocní. Vaše mysl je hluboký oceán a může trvat roky, než najdete příčinu toho, proč si nemoc držíte při sobě. Než pak dokážete udělat seznam těch nejtemnějších mylšenek tak, jako jsem to výše udělala já, může to trvat i desetiletí. A sdílet pak tyto poznatky se svým okolím je ještě další úroveň smíření a sebepoznání.
Já jsem původně ze svých problémů obviňovala své rodiče, kteří na mě měli obrovské nároky. Mamku, která celý můj život denně pózovala před zrcadlem se slovy, jak je tlustá… žena s výškou 175 cm a váhou +- 60 kg, kterou neustále sledovala. Táta, který její vzhled, a také vzhled a chování všech okolo neustále hodnotil a komentoval.
Dnes to ale vidím úplně jinak. Uvědomuji si, že se na mě výchova podepsala, stejně jako na každém z vás. Ale nelze po zbytek života obviňovat okolí z toho, jak vás poznamenalo. Protože to nemá smysl. Co se stalo nezměníme. Můžeme ovlivnit pouze přítomnost a budoucnost. Ne tím, že budeme vyčítat lidem ve svém okolí, že mohou za naše problémy. I kdyby to byla pravda, nepomůže vám to. A s velkou pravděpodobností tím ani nezměníte lidi okolo sebe.
Moje maminka se pozoruje a komentuje jako moc tlustá nebo moc hubená dodnes. A dělala to každý den i po tom, co mi byla diagnostikována bulimie a následně anorexie. Kdybych ji stále viděla jako původce mých potíží, nikdy bych se neuzdravila.
Jediné, co můžete změnit, je vlastní pohled na sebe a svět. Běžte do hloubky své mysli, najděte příčiny toho, co vás trápí. A když to objevíte, prožijte si to znovu a tentokrát vědomě a s chladnou hlavou. Neřešte, kdo vám co udělal. Řešte, proč jste se kvůli tomu cítili špatně a taky se zamyslete nad tím, co můžete udělat, abyste to změnili.
Jak se teď díváte na své problémy?
Jste nemocný chudák, nebo jen máte pár potíží, které dokážete vyřešit?
Ztrácíte se v labyrintu medicíny, nebo si teď rozsvítíte světlo a vydáte se za uzdravením?
Máte depresi a nechcete žít, protože jste nemocní? Nebo jste se teď rozhodli, že se postavíte a převezmete kontrolu nad svým životem?
Můžete mít vše, po čem toužíte. Můžete se uzdravit. A můžete žít tak, jak sníte 🙂 Popřemýšlejte si nad těmito třemi otázkami.
Najděte v sobě sílu převzít kontrolu nad svým životem
I v těchto komnatách na vás budou čekat úkoly a meditace, pomocí kterých vstoupíme do hloubky vaši mysli, která má schopnost léčit nevyléčitelné. Váš příběh se od toho mého určitě liší a nestačí si přečíst mou zkušenost a přemýšlet nad tím, co je u vás podobné a co byste udělali jinak.
Potřebujeme proniknout do vašeho osobního příběhu a odhalit příčiny onemocnění. Ty se skrývají v celé řadě věcí a bude nutné měnit stravovací návyky, řešit skryté infekce a podvýživu. Stejně důležité je však najít spouštěč onemocnění ve vaší mysli. Pravidelně tam bývá také a je jen na vás jej najít a otočit ve svého spojence.