Tímto temným údolím čas od času prochází i ti největší mistři oboru, včetně nás uzdravených 🙂
A je to pochopitelné. V době, kdy se jídlo proměnilo z potraviny v drogu. Obsahuje tolik lákavých ingrediencí…sladký cukr, nadýchaný lepek, krémové mléko, výrazné vůně…
Neposlouchá se to hezky, že je jídlo droga. Ale pojďme se nad tím chvíli zamyslet. Je přirozené jíst věci, které leží několik měsíců až let v plastovém obalu na regálu supermarketu? Věci, o které ani nezavadí plíseň? Udělali jste si někdy experiment, kdy vám hranolky z McDonald’s vydrží i několik let v otevřené krabičce, aniž by se výrazně změnil jejich vzhled?
Věci, které jsou dnes označovány za jídlo nemají s jídlem často nic společného. Jsou to uměle vyrobené drogy, jejichž cílem je vytvořit závislost a donutit tak člověka, aby je chtěl a hlavně, aby jich kupoval co nejvíc. K tomuto účelu se vedle výše zmiňovaných návykových ingrediencí používají také různá dochucovadla, aromata atd. A aby tyto produkty co nejdéle vydržely a výrobci tak nepřicházeli o zisk, najdete v nich i celou řadu pro tělo nebezpečných konzervantů.
Jak se závislosti na těchto pseudo-jídlech zbavit? Na to neexistuje jeden zaručený recept. Každý jsme totiž jedinečný. V tomto článku s vámi však budu sdílet tipy, které fungují mě 🙂
Jak to mám já…
V době, kdy jsem po propuštění z nemocnice začínala hledat cestu za uzdravením, netrápily mě myšlenky na „plastové“ jídlo. Bála jsem se cokoliv vzít do úst. Bála jsem se, že se naplní prognózy mých kolegů lékařů. Život s vývodem a bez dětí pro mě byl dostatečně hrozivý strašák, abych se naopak bála cokoliv sníst.
Celý můj příběh najdete >>>ZDE<<<
Jak ale čas ubíhal, bylo mi čím dál lépe. Po narození první dcerky se o slovo začaly hlásit chuťové pohárky. A to tak mocně, že s převahou zvítězily nad potřebami mého těla. Začala jsem jíst čokoládové tyčinky, sýry, pečivo atd.
Nevím, jestli bych našla sílu přestat dříve, než bych opět dospěla do stavu, který by mě přivedl do nemocnice. V té době mi ale paradoxně „pomohla“ má malinká Elenka. Jakmile jsem začala jíst mléko, osypala se od hlavy až k patě a její stolička se proměnila v zelený sliz s nitkami krve. Alergie na bílkovinu kravského mléka jako z učebnice a projevovala se u ní úplně stejně, jako kdysi u mě.
Jako dítě jsem strávila velkou část života v čekárně na kožním. Do teď si pamatuji, jak to tam vypadalo. Lékem byly kortikoidy a můj stav se stále zhoršoval. Škoda, že tehdy doktory nenapadlo, že je to mléko. Možná bych později nemusela řešit stav tak vážný, jako je autoimunitní onemocnění střeva. Navíc aniž bych věděla, že mi mléko dělá zle! Opravdu jsem v dospělosti ani po každodenní dávce mléka nepociťovala příznaky, které bych si s jídlem spojila.
Díky Elence jsem opět byla na bezmléčné dietě. Připomněla mi, jak důležité je vrátit se ke stravovacím návykům, díky kterým jsem se uzdravila.
Elenka mléko nemůže jíst do dnes. Malé množství jí neublíží, ale jakmile sní něco s mlékem (například sýr) 3 dny po sobě, vyrazí se jí atopický ekzém. Stalo se nám to loni a léčba trvala 5 měsíců!
[content id=1960][/content]
Dnes mám děti dvě. Chtěla jsem zjistit, zda i má mladší holčička „zdědila“ přecitlivělost na bílkovinu kravského mléka a je tomu tak. Mé děti jsou pro mě tou největší motivací pokračovat v budování zdraví. Velmi dobře si uvědomuji, jak významnou roli u nich bude hrát prevence. A aby holky byly schopné udržet si toto nastavení, snažím se být jim tím nejlepším příkladem.
Od doby, kdy jsem zjistila, že mají dcerky tyto potíže, nestalo se, že bych nějak ve velkém „slavila“ 🙂
Říká se, že když si dáte něco, co pro vaše tělo není ideální, hřešíte. Pojďme si teď chvilinku hrát se slůvky. Dají se jimi totiž kreslit malůvky, které dokáží měnit emoce!
Už od dětství máme slůvko „hřešit“ spojené s něčím zakázaným. S něčím, co se nesmí, s něčím špatným a zároveň vzrušujícím. Určitě si vzpomínáte, jaké to bylo, vzít si tajně čokoládu nebo bonbóny, které maminka schovala. Nebo vyvést nějakou zakázanou lumpárnu. Na jednu stranu trocha viny, ale ten adrenalin a následné uvolnění endorfinu stálo za to.
A to stejné se teď děje, když „hřešíme“ s jídlem. Je to něco co nesmím, něco, co pro mě není dobré… Ale najednou se ozve další hlásek a říká: „Ale proč by to nemělo být dobré, vše se má dělat s mírou. Když si dáš trochu, neublíží ti to. Pokud na to máš chuť, tak to asi tvé tělo potřebuje!“ Navíc je tu i psychický aspekt, kdy máme „zakázané“ jídlo spojeno s odměnou. „Když vyjdeš na ten kopec, dostaneš čokoládu!“ Říká Vám to něco? 🙂
Nebojte se, prožívám úplně ty stejné pocity. Zejména pak na all inclusive dovolených :-D. Ale také doma, když mě přepadne obrovská chuť na čokoládu!
Začněte hřešení nazývat třeba slavením. Dáváte si toto jídlo na oslavu. A také si vždy řekněte co slavíte! Za prvé si s jídlem nebudete spojovat negativní kontext. Za druhé jsem přesvědčená o tom, že nebudete chtít slavit každou chvíli.
Co mám ale dělat, když to jídlo prostě chci?
Samozřejmě je velice individuální, jak k návalům chutí přistupovat. Mým cílem je vás namotivovat k tomu, abyste necítili tak silnou potřebu slavit.
Jak si lidé omlouvají to, proč nezačínat s léčbou, nebo proč léčbu jídlem přerušit:
[content id=1938][/content]
Je to k nevíře, ale přesně tyto fráze opakuji i já, když mám na něco neskutečnou chuť. Manžel mi vždy říká, ať si dávám pozor, že mám problém s mlékem. A já oponuji tím, že už mi to tak zle nedělá, že si občas dát můžu. To je sice pravda, ale někdy se z „občas“ stane „každý den“. Až se sama sobě směju, když tento článek píšu. Chutě mě staví do pozice lháře, který lže sám sobě a také svému okolí, kterému je to nad slunce jasné 😀 (nejvíce do mě vidí můj usmívající se manžel).
Má největší síla ale není v doživotní eliminaci některých jídel. I já si občas dám mléko, lepek, nebo třeba pivo! Ale znám svůj limit, poslouchám své tělo a velmi rychle se vracím k původním léčebným dietním návykům.
Mé tipy na cestu labyrintem dietních opatření:
Jsem přesvědčená o tom, že zdraví je cesta, kterou nejde ošidit. Nemůže ji za vás prošlapat ani lékař, nebo váš partner. Je skvělé mít okolo sebe lidi, kteří vás podpoří a vezmou za ruku, když budou docházet síly. Nicméně je pouze na vás, jestli touto cestou budete proplouvat s lehkostí, nebo se budete neustále a vědomě vracet na start.
Nemohu vás nutit měnit zakořeněné návyky. Jediné, co vám mohu předat jsou znalosti, které mě samotnou přivedly k uzdravení. A nejen mě, také spoustu dalších lidí po celém světě.
[content id=1942][/content]
Zařadit do života jakékoliv nové věci je náročné. Je to o překonávání sebe sama, o překračování osobního pohodlí. Bez tohoto procesu však změna a následně úleva nemohou přijít.
To, že propukne onemocnění, má své příčiny. Často ve věcech, které neustále děláme a opakujeme. A aby došlo ke zlepšení, je potřeba něco změnit. A teprve až tuto „novou věc“ uděláme stokrát, může se stát naším návykem. Návykem, který nás bude udržovat na cestě života ve zdraví 🙂
