„Vyléčil jsem ulcerózní kolitidu“
zadávám již po několikáté do googlu. Jsou 3 hodiny ráno, všichni kolem mě spí. Po mé pravici občas ze spánku něco zamumlá má pokojová spolubydlící. Je tu hospitalizovaná pro vzplanutí Crohnovi choroby, navíc v kombinaci s nově diagnostikovanou roztroušenou sklerózou. Je jí 32 let. Zítra ji čekají všemožná invazivní vyšetření a po té možná operace…
Chce se mi spát. Hledám však dál odpovědi na otázky, které mi má ošetřující lékařka nedala. Naopak mám pocit, že na mé dotazy ani odpovídat nechtěla. Jako by ji má zvědavost iritovala. Dokonce se na mě utrhla jen proto, že jsem se zeptala, jestli v léčbě není dostupná nějaká alternativa…
alternativa je totiž v lékařském prostředí sprosté slovo!
Víte, když nemáte vlastní zkušenost a několik let se učíte, že jediná cesta jak pacientovi pomoci je dát mu ověřený lék, nepřemýšlíte nad tím, že by mohlo být něco jinak. Učební materiály přece vycházely z rozsáhlých a velmi drahých studií a alternativní metody nemají ucelené výsledky! Naučíte se myslet si, že to co hlásáte je to nejlepší a jakákoliv jiná cesta je záhuba.
Máte pocit, že benefit z překrytí momentálního příznaku převažuje nad negativními účinky léků, kterých jste si samozřejmě vědomi. Ale nezabýváte se jimi, dokud se neobjeví.
Časem Vás začnou iritovat lidé, kteří se alespoň snaží najít si svou cestu. Odsoudíte je a nevědomky začnete povyšovat své vzdělání nad schopnost člověka vycítit své potřeby. Nechápete pacienta, protože jste si neprošli tím, čím prochází on/ona.
Lékař to myslí dobře…
Chtěla bych zdůraznit, že jsem nepotkala kolegu/spolužáka, který by chtěl ubližovat lidem. Ve velké většině případů je to právě naopak. Většinu doktorů jejich práce nesmírně baví a pro své pacienty dělají maximum. I když je na vás některý z nich nepříjemný (například po tom, co strávil 32 hodin v kuse v práci, kdy mu přivezli 3 opilce, protože nebylo místo na záchytce), nikdo Vám nechce ublížit. Dělají to, co považují za nejlepší a často to jsou věci prospěšné.
Problém který tu chci vypíchnout není v úmyslu, schopnosti diagnostikovat nebo operovat. Problém je ve snaze jedním lékem potlačit veškeré příznaky stavu tak komplexního, jako je autoimunitní reakce těla.
Problém je snaha najít jednu bakterii nebo gen, který způsobuje celou nemoc.
Tak jednoduché to prostě není a dokud se nezačneme dívat na člověka jako na individuální bytost se svými prožitky, traumaty, tělesnými predispozicemi a potřebami, na příčinu nikdy nepřijdeme.
Léky rychle „zafungují“
Ano, příznak se dá zadupat do země velmi rychle, ale příčina zůstává. Zde je ještě velmi důležité zmínit nežádoucí účinky léků. Zdraví je o rovnováze, o dynamickém fungování těla. Užíváním např. kortikoidů nebo imunosupresiv je denně tato rovnováha narušována.
Navíc jste ubezpečováni, že pro Vás jiné cesty ani není. Jste zastrašováni, že budete mít vývod, že nebudete mít děti, atd. To je teprve nápor na psychiku: „berte tyto léky, nebo budete do konce života mrzák!“ „Jste NEmocní, porouchaní, musíme Vás aspoň trochu opravit.“
Kdo by se nebál vyzkoušet něco jiného, když mu hrozí doživotní invalidita!
Není katastrofou lék užít, je však sebedestruktivní nehledat dále
Nechci samozřejmě tvrdit, že by všichni najednou měli vysadit veškerou medikaci, začít si vařit čaje a očekávat skvělé výsledky. Co chci v tomto článku říct je, že bychom měli vzít zdraví do svých rukou a hledat. Je to to nejcennější co máme.
Ano, nechat si poradit a v případě potřeby použít lék/bylinku/doplněk stravy, který nám pomůže překonat to nejtěžší období. Nesmíme ale přestat hledat cestu za uzdravením.
Když jsem začala hledat, strašně jsem se bála, že dělám chybu, že opravdu není jiné cesty než té, kterou mi vnucovali v nemocnici…
…přesto všechno jsem se rozhodla toto riziko podstoupit. Pro mě, vycvičeného medika, se jednalo o zákaz vjezdu, něco absolutně neakceptovatelného. Pokud jsem však chtěla více než za mě mohl udělat můj lékař, bylo nutné komfortní zónu překročit, porušit veškerá pravidla a udělat něco, co by mě před pár dny ani nenapadlo. Vzít své zdraví do svých rukou.
Mým motorem bylo vědomí, že radši umřu, než abych jen přežívala!
Nechci tvrdit, že bylo jednoduché udělat ze sebe laboratorní myš a testovat, co bude fungovat a co ne. Ani nechci říkat, jak úžasně jsem se cítila, když jsem vysazovala léky. Nebyla to procházka růžovým sadem, naopak. Výsledek však stojí za to.
Když jsem se začala cítit dobře, představovala jsem si, že se za pár let do nemocnice vrátím s naprosto perfektními výsledky a všem vytřu zrak.
Nic takového jsem nakonec neudělala. Za mým uzdravením stála dlouhá cesta, na které jsem musela dospět fyzicky i duševně a má snaha někomu něco dokazovat zmizela. Naopak sílila potřeba se o výsledek podělit.
Když jsem viděla jak se uzdravuji, začala jsem nadšeně šířit osvětu v kruhu nejbližší rodiny a přátel. No, s úspěchem jsem se nesetkala. Ne že by mi nevěřili, to ano, ale nikdo z nich nejspíš neměl motivaci se svým zdravotním stavem cokoliv dělat.
Mdlá odezva okolí mé nadšení cokoliv sdělovat brzy utlumila. Dále jsem však pokračovala ve studiu a svém uzdravování. Vyzkoušela jsem vše co mi kdo doporučil, udělala si kurz kognitivně behaviorální terapie, meditovala… a cítila jsem se den ode dne lépe.
Přes původní znechucení z neindividuálního přístupu lékařů jsem medicínu a práci lékařky stále milovala. Nastoupila jsem proto jako sekundář do fakultní nemocnice. Vybrala jsem si gynekologii. Tam bylo dostatek operativy a akutních stavů, takže jsem nemusela nikoho dlouhodobě dopovat léky.
I přes zaměření oboru jsem se však s chronicky nemocnými pacienty pravidelně setkávala. Začala jsem se jich ptát a vytvářet si představu o tom, jakým způsobem se léčili. Když jsme trošku zabředli do konverzace, viděla jsem obrovský zájem o to, co jsem jim říkala o svém vyléčení a metodách, které jsem vyzkoušela.
Vrátilo se mi nadšení předávat informace o tom, jak jsem se uzdravila. Poslouchat příběhy ostatních, podporovat je a věnovat jim svůj čas pro mě bylo skutečným naplněním. Zejména, když se jim začalo dařit lépe.
Proto jsem se rozhodla začít psát a pomoci tak těm, kteří se chtějí uzdravit, ale mají strach vykročit do neznáma …
♥
